Odpoledne osamělého horolezce aneb Jak pískař k prvobouldru přišel

Sobota, 21:00

„Čau Radime, tak co? Ty Sušky jsou naprd, tam dneska pršelo a zejtra nejspíš bude taky (o Ostrovu ani nemluvím). Na Bořni taky leje, zejtra možná nebude, ale jet tam kvůli tomu… Možná tak eště na Srbáč. To budu nejmíň naštvanej, když sprchne. Tak uvidíme ráno.“

Neděle, 8:00

„Čau Radime. Hele, tady je mokro, to nemá cenu. Eště tak možná odpoledne by ten Srbáč moh voschnout. Ale aby ses sem kvůli tomu táhnul z Benátek nestojí za to. Tak snad příště.“

Neděle, 9:30

„Čau Bédo. Co ten Srbáč? Jedeš tam?“ „Eeh, eeh, No, já teď vylez z postele, je mi nějak blbě… Asi pojedu, ale nejspíš jen tak poguljat.“

No a co teď? Počasí nic moc, doma mě nikdo nechce, děti se těší, že budou odpoledne sami doma. Klik-klik, no od dvanácti je Běh Modřanskou roklí, to bych moh. Pohár běžeckých nadějí, to jsem přesně já. A co pak? Ježiš já snad pojedu bouldrovat! I když proč ne. Už rok mám vytisklý Požáry, kdybych nesehnal parťáka a byl zoufalej.Jako teď.

Tak jo. Do báglu maratonky a lezečky, elasťáky na běhání a montérky na lezení, suchý triko a suchý spodky. Tatranku, müslityčku, margotku, termosku. Mapu a průvodce. Hodina do startu. Akorát.

Fuj to je nevlídno. Zima, vlhko, vítr fouká. Ještě, že se během člověk zahřeje. Desítka je akorát a trať je pěkná. Taková horolezecká. S kopce, do kopce, přes kořeny, přes potoky. Ve stoupání před cílem dojde i na skálu a ve finiši se pochlapim a toho chlápka přede mnou ještě přepižlám. Radost jsem si udělal.

Teď sedím v autě. Auto stojí, okýnka se paří. Přežvykuju margotku a listuju vytištěným průvodcem. Mám jet, nebo ne? Ale sakra, jedu. Na Gryblu. Tam bych mezi těma šutrama v lese mohl najít ty správný šutry.

Zapíchnu auto v Těptíně naproti týpí a jurtě. A po červený do lesa. Nahoře šedá obloha, dole hnědé listí. Jsem tu sám. Ptáci zpívají, potok šustí pod lávkou, mokré listí nešustí. Šourám se lesem, klikatou pěšinou. Hledá se chrt barzoj. Slyší na jméno Vikouš. Nejdřív dolů, pak nahoru. Grybla, 514 m.n.m., nejvyšší vrchol Hornopožárského lesa. Že dneska nebudou výstupy. I vrcholovka tu je.

Hledá se šutr šedivý, žulový. Slyší na jméno Nosoroh. Z vrcholu na západ. To bude asi takhle. Kolem křížku. Tamhle je. Dolů s kopce, kde je nejprudší. A hele ho! No jo, Nosoroh. Potěš pámbů, samej žulovej hlaďák

Tak třeba tahle plotna. Pod nástupem je celkem placka, přihrnu si tam ještě trochu listí a jde se na to. Šup! Mokrou lepičkou, opucovanou o nohavici, přešlapuju v lehce navlhlém rybáku. Napřímo bych se dneska leda sklouznul, to nepůjde. Levačkou oplácávám hranu, pravačkou lechtám krystaly, našlapuju jak Vinnetou na území Kajovů. Větřík věje, sýkorka si pohvizduje a v údolí dva turisti netuší, ža ve svahu nad nimi je na šutráku přilepenej jeden trouba. Vrcholový mech a je to. 5B, hmmm.

Co teď? Moc lehký, moc těžký, to je vo držku, moc kamenů pod zadkem, jedno schůdný šestáčko… No tak asi jdem dál.

Jó, tady ten převislej balvan, ten je jako dělanej. Jak to, že na něj nic nevede? Ahá, asi že krom mechový čepice je na něm prdlajz. Ale kdyby se člověk takhle nakýbloval pod převis a takhle chytil tu hranu a hamtal po ní až nahoru. A nohy jsou v troubě. Tak si ještě vezmu lezky. Zadek do listí, ruce nahoru. A co kdybych tu nohu takhle zapatoval za tu hranu? To jsem viděl v Lokálu. A konec. Tak se takhle zhoupnu k tý druhý hraně a tam se chytim špičkou. To jsem taky viděl v Lokálu. A teď tohle madlo a špičku na tu jebku a ještě… Sakra, že to… A už jsem v listí. Ale půjde to! A hned mám pro co žít.

Sedím na kameni, odpočívám, okukuju možnosti. A o to tady je na tom kameni? A od čeho to hergot jsem upatlanej? Krev! Kurňa, pěkně jsem si ten prst jebnul. Asi o nějakej krystal. Ale tohle už bych měl dorazit. Vracet se sem kvůli tomu nebudu. Tak jak ten konec? Sem tu nohu, támhle ruku. A když dám nejdřív levou sem a pravou… Tak to nepůjde. A tak sem, a tákhle přehmátnu, šoupnu se a… už to je! Teď si olíznu krev a pak to dám v kuse.

Tak zadek do listí, ruka-noha, levá-pravá, pata-špička, a..., a... Grrr, ruka nahoru a už, už... A jsem v listí. Sakra! Vrcholový mech mě nepodržel. Tak ještě jednou. Olízat krev, pata-špička, hop a hop. A! Už to je! Jóó!! Zdolal jsem dvouapůlmetrovej šutrák! Mám svůj prvobouldr! Jó! Tak to si zasloužím hlt z termosky. Radost jsem si udělal.

Sedím na kameni. Kámen studí, voda hřeje, z prstu zvolna kape krev.

 Teď už zbývá jen nepříjemná povinnost profesionálních lezců. Vylézt to ještě jednou pro fotografa. Radši samospoušť nastavím na dýl.

 ______________________________

Na závěr chci poděkovat: Tý firmě s pavoukem za nejlepší lezečky na světě. Neznámému výrobci (jejich chyba, mají dělat cedulky, co se neopotí) pracovních oděvů za nejlepší lezecké kalhoty na světě. Bukům Hornopožárského lesa za poskytnutí bouldermatky zdarma.

______________________________

Kulicha jsem si nevzal, byla moc zima. Do půl těla jsem nelez, moc bych se odřel.

 ______________________________

 Jasně, že to nebyl prvobouldr. Nějak se mi ten poslední kámen nevešel na papír. Ale pro mě byl. A 6B jsem trefil. I „+“ mi přidali. Tak se kluci v tom Fontáči pochlapte. Ať zas není na posledním slanění ostuda.