Chamonix potřetí

Autor: RADEK PODŠKUBKA 

Pondělí: A sakra, předpověď na víkend na Furku je parádní, teď tam sice chčije, ale každej přece ví, že žula vyschne hned. Konečně snad vylezeme toho Niedermana na Gr. Bielenhorn. Bereme si volno na pondělí a úterý. O víkendu se rozlezeme na něčem lehkým, nabízí se Hannibal-Turm, a v pondělí bez davů zkusíme toho Niedermana. Jen musíme dávat bacha na toho chmatáka, co vybírá bágly na nástupech pod cestama na ledovci, to bude určitě nějaký Jaryn :)

Středa: Hmm, tak předpověď se kazí, v sobotu má nasněžit a v neděli má být pod nulou. Sakra tak zase nic. Náhodně klikám do mapy na meteoblue. Berchtesgaden - chcanec jak prase, Wetterstein - ještě horší, Ratikon - pršet má míň, ale nic moc, Engelhorn - možná by to šlo, ale s těmi sestupy tam nemá cenu moc riskovat. No, zdá se že čím víc na západ, tím líp to vypadá. Sakra, tak ještě prokliknu Bergell a Dolomity, abych zjistil, že je to tam také na prd, než se konečně odvážím vyzkoušet Chamonix. Tak jo, Chamonix asi pustí, na Aiguille du Plan má být 10°C a slunečno.

Když se řekne Chamonix, tak se to ve mně vždycky nějak mele a jako by mi někdo šeptal: “Ser na to, jdi radši chlastat, víš jak to tam dopadá!” Abych to nějak osvětlil. Když jsem tam byl prvně na jaro 2015, tak se toho dost povedlo, nějaké žulové cesty po vlastním na Argentiere, Švýcarská cesta na Les Courtes a to vše jen za cenu lehce omrzlých prstů. Bohužel druhý výjezd na podzim 2015 už byl smutnější, když můj spolulezec hodil 100 m tlamu v Německém kuloáru na Triangle du Tacul (naštěstí to skončilo jen několika šrouby v rameni) den před tím, než jsem tam měl dorazit. Tohle mi vždycky nějak proběhne hlavou, ale nemá cenu dávat to za vinu horám, to se prostě může stát kdekoliv a komukoliv. Takže jedem. Rezervujeme chatu Envers, plánujeme a je nám hej.

Pátek: Balíme jen to co fakt potřebujeme. Předpověď se lehce kazí, ale snad to bude OK. Zítra to bude asi v mraku a možná trochu sprchne, ale to nevadí. Nebudem to hrotit, vyjedeme v 7 ráno, okolo poledne přikoupíme nějaké friendy v Chamonix, vyjedeme zubačkou k ledovci a po procházce přes “Moře Ledu” budeme na chatě akorát na večeři. Super, tak zítra to roztočíme.

Sobota: Jedeme přesně podle plánu, což se normálně nestává, dokonce jsme si stihli dát i snídani. Doprava plynulá, dálnice poloprázdné, tak to mám rád. Jedeme přes Ženevu, navigace říká, že to bude rychlejší než přes serpentiny u Martigny, což je sice normálně kratší a rychlejší cesta, ale asi se tam něco děje. V Ženevě bzučí telefon, nějaká SMS-ka. Nic, řídím nemám čas, přečtu si to později.

Doprava plynulá :)

Mezi Ženevou a Chamonix na nás prší a v Mecce evropského alpinismu nás vítají hnusné mraky. Není vidět ani nad hranici lesa. Klidně by to mohla bít Kvilda. Nebýt pitomých francouzských nápisů kolem, ani bych to nerozeznal. Otrávení jdeme do obchodu. Friendy, které potřebuju nemaj, paskvil od DMM bez očka nebrat, frantík mi ještě vnucuje offsetové BD, asi mu tam už nějakou dobu hnijou. Fakt boží, díky nechci. Teď mi cvaklo, že mi přišla ta SMS, tak na to mrknu, třeba to potěší. Neeee, ženská z chaty píše, že jim tam od rána nasněžilo 20 cm, spáry jsou vysněžené a minimálně do pondělí z toho nic nebude. Tak voláme a doporučení je se na to vysrat a zrušit ubytování. Jsem překvapen, to je od ní fakt solidní, tak to rušíme, ale nadšením neskáču.

Takhle to mělo vypadat už v Sobotu sakra!

Jsme přece v Chamonix, záložní plán nebude problém. Ale postupně nám to dochází. Nemáme spacáky, nemáme normální boty, nemáme stan, nemáme nic :) Tolik k tomu “Berem jen to co potřebujem”. Tak jo, kemp nepřipadá v úvahu, tak zkoušíme booking. Máme štěstí, nějaká last minute akce na hezký apartmán ve Vallorcine s kuchyňkou a to za babku oproti konkurenci v Chamonix. Super, máme kde spát, teď ještě záložní program. Kupujeme průvodce na Aiguilles Rouges, tam to snad nebude tak divoké jako na Envers. Bereme to přes Carefour a valíme do Vallorcine na hotel. A sakra, čumím jak puk, docela luxus za ty prachy. Ještě kontroluju účet jestli to náhodou nebyla cena za noc, ale všechno se zdá být OK.

Večeře na balkoně, super, ale počasí nic moc...

Při večeři formujeme plány. Koukám na snímky z webky na Breventu. No jo, tak na Aiguille Rouges to bylo také divoké. Nezbývá nic než lézt v údolí.

Neděle: Dáváme si na čas. Snídaně, kafíčko, meteoblue. Dnes opět nic moc počas, ale na sportovky dobrý, zítra chcanec a snad v úterý by mohl ten Brevent vyjít.

V poledne dorážíme do vyhlášené sportovní oblasti Servoz. Z auta ke skále je to asi 40 sekund. Na parkovišti je dokonce i hajzl a umyvárna. Leze se po něčem co je skoro žula, ale žula to není. Cesty mají obvykle 2 - 3 délky a 40 - 50m s první délkou ve 4. grádu francouzské stupnice a s horní délkou obvykle za 6a nebo 6b. Jen jedna cesta je těžší a je za 7b. Podle průvodce se s 80m lanem a prodlužováním pres dá lézt vše v kuse. Beru naši šedesátku a jdeme na to. Na rozlez něco za 6b, protože Frantíci a Britové všechno blokují. Překvapuje mě klasa i kvalita cest. Ze spod to vypadá jako humáč, ale je to parádní lezení zahřívací plotna a od půlky v mírně převislé stěně. Člověk si to užije, obzvlášť když se leze v kuse a ne se štandem po 15ti metrech. Bohužel tento úžasný počin nemáme na fotkách.

Někde tam za lesem je Barberine, tam pujdeme zítra.

Večer ještě kontrolujeme update na meteoblue, ale Brevent asi nemá cenu, plánujou chcanec. Tak vybíráme opět něco v údolí. Tentokrát padá volba na Barberine a cestu Voie Piola někdy nazývanou také Le Magicien d'Oz.

Pondělí: Ráno si dáváme na čas. Má to sice 7 délek, je to za 6b a v 5 odpoledne má chcát, ale nástup trvá jen 30 minut a je to čistokrevná sportovka, ze které se dá zdrhat.

Zdá se, že to budou jen plotny, ale zdání klame.

Závěr nástupu je nepříjemný. Traverz s drátem a občas nějaká kramle. Tak jo, jsme pod stěnou, ale pochopit která linka je naše je nadlidský úkol. Zdá se jako by tam úřadovala středočeská úderka.

Naprosto bezradný pocit, linka vedle linky. Topo k ničemu.

Naštěstí jsme to trefili a valíme nahoru. První dvě délky jdou rychle, na nástupu jen kousek přes břicho a pak dlouhá plotna, která je zadarmo a navíc je to docela hezký.

Hezký nástup.

A druhá délka je jen procházka.

Na konci druhé délky se krosí přes “lehce” zarostlý balkon a pak ve třetí délce konečně začíná lezení. Parádní převislá lezba za 6a+ a hned za ní klíčová délka s technickým traverzem za 6b. Občas je cvakání na pikaču. On to Piola totiž vrtal shora, prasák :D Genessis dolézá vše bez odsedu a líbí se jí to.

Super lezení, poprvé jsem zapomněl na to, jak moc se to všechno zatím posralo.

Bohužel, déšť ukončuje naši zábavu. Tak nic, zkusíme chvilku počkat, třeba to přejde. A hele, trochu to zeslabuje. Je to všechno mokrý, ale prdím na to a nalézám do další délky. Pokud to bude dál zeslabovat, tak to vyschne než budu na dalším štandu. Tak ne, byl jsem naivní, teď to teprv začíná, jedeme dolů.

Takhle to nepujde, voda tomu tření moc neprospívá.

Před posledním slaněním se seká lano, potvora. Takže nahoru nějakou délkou z vedlejší cesty za 6a. Jde to, ale klíč hákuju. Bohužel zjišťuju, že je to seklý fakt vyskoko, takže musím štandovat a Genessis dolézá za mnou. Po lehké, ale vlhké druhé délce vyprošťujeme lano a valíme znovu dolů, tentokrát úspěšně. Tak opět žádný zářez do deníčku, ale aspoň jsem testnul novou bundu a užil si klíč cesty.

Vyčkáváme, testujeme bundy :D

Večeřový rituál s plánováním je dnes veselejší. Počasí vypadá konečně obstojně a Brevent hlásí polojasno. Vybíráme krátkou (250m), ale výživnou cestu Poeme a Lou za 6c (6a+ obl. s tím, že klíč se dá ojebat za fixní lano, a pak to je celé za 6b). Průvodce hlásí, že cesta je sice plně zajištěná nýty, ale pokud to je “na okraji mých schopností”, tak si mám prý vzít i friendy, abych si nenadělal do gatí. Chvilku váhám jestli nelézt vedlejší cestu za 6a, ale parádně mě motivuje výborné video od TVmountain zde, tak je rozhodnuto.

Úterý: Opět to vstávání moc nehrotíme. Navíc se zdržujeme nákupem jistítka, které jsem ztratil předchozí den při slaňování na Barberine. Nevadí nahoru jede lanovka a pak jen seběhnem pod stěnu a vylezeme stěnou zase ke stanici. Tak trochu jako na Lomničáku.

Konečně vyšla podmínka, tak jak jsme si to přáli. Poprvé je vidět Aiguille Verte a Petit Dru (protože Mt. Blanc pohledem ze Chamonix je fakt nudný), takže ještě fotíme.

Petit Dru. Tam bych chtel. Pierre Allain nebo jak se to jmenuje.

Při sestupu pod stěnu nás překvapují davy sportovních lezců na okolních kvacích, téměř všichni jsou v expedičních péřovkách, docela vtipný pohled, když kolem nich kráčí dědáčci - turisti v nátělníku. Ale chápu to, jistič se přece jen moc nezahřeje.

Jsem rád že jsme vybrali Poeme a Lou, v alternativě za 6a je totiž sakra fronta a v Poeme a Lou je jen jedna dvoja před náma. Navazujeme, přebalujeme bágly a přebíráme matroš a necháváme odlézt francouzský pár první délku. Naposled kontroluju topo a nějak mi nesedí, kde frantík štanduje. Říkal přece že leze Poeme a Lou. No, uvidí se, lezu.

Průvodce měl pravdu. Lezení je parádní, první délka za 6a+ je krásné vyrovnané vytrvalostní lezení po chytech v kompaktní žule. Občas odlezy, ale při takové kvalitě cesty na ně člověk ani nemyslí. Po zhruba 40ti metrech se dostávám do místa, které mi moc neštymovalo. Frantík stojí na polici vpravo ode mě a láká mě tam za ním. Prý je to lehký traverz a ty dva nýty co vidím před sebou bude podle něj nějaký nesmysl. Váhám, sleduju jeho holku, jak bojuje v druhé délce a jednak mi nesedí, že tam má lepené borháky namísto nýtů a pak fakt, že jsou po metru a půl. No ale pohled před sebe na dva nýty také vyvolává pocity sedmého francouzského stupně. Nevím, přemýšlím, laboruju nakonec na to peču, cvakám odsedku a chci mít jasno, lepší než nalézt někam, kde nechci být.

Vytahuju topo, chvilku studuju fleky na stěně a jiné struktury (jo, je to fototopo, na hovno) a je mi jasné, že musím jít přímo, určitě tam někde bude štand a třeba to ani nebude tak těžký jak to vypadá. Navíc vidím jak frantíkova holka v plotně jako sklo nemá šanci a všude hákuje. Balím topo, vycvakávám odsedku a jedu. Není to těžký, chyty jsou lepší než se zdá a navíc se to dá dobře odšlapat. Nýty byly nakonec tři a nad břichem neviditelný štand. Je mi jasné že jsem správně. Blbej frantík, posral mi OS. Ne, posral jsem si ho sám, neměl jsem ho vůbec poslouchat.

Během dobírání Genessis sleduju chudinu holku, jak hákuje kus napravo nade mnou. O moc se neposunula, asi je to peklo. Její přítel už snad chápe, že jsou mimo, rozpoznávám francouzské nadávky, navíc je jasný že jim nevyjdou presa, což jim už také došlo. Chlápek vybuchuje a nadává jako prase, zřejmě se snaží hodit vinu na holku. Ona nemilosrdně vrací úder. Docela Itálie, v jiźní stěně Breventu :D Nakonec to dobře dopadá. Slečna štanduje v háku, borec dolézá, objímají se a on přebírá vedení na druhou půlku délky. Tahle scénka docela trvala, Genessis je už dávno na štandu. Vyčkáváme, tuším totiž, že frantík to bude chtít nasměrovat zpátky do naší cesty, a taky že jo. Bohužel mu to moc nejde, je pomalej.

Azuro je fuč, zvedl se vítr, a za tu půlhodinku co tu visím jsem už docela ztuhl. Genessis si také stěžuje na zimu a navíc jí už v první délce fest nateklo. Dvě délky za 6b a jednu za 6c za mnou prý absolvovat nezvládne ani náhodou. Hmm co na plat, frantík se mezi tím dostal šnečím tempem na štand a slečna za ním vlaje a to doslova. Asi to fakt nemá cenu. Takhle bychom navíc ani nestihli lanovku dolů.

Pod nástupem do jižní stěny Breventu.

Slaňujeme, balíme a šlapeme nahoru k lanovce. Dáváme víno a kafe, obdivujeme výhledy a užíváme poslední minuty, sjíždíme poslední kabinkou do údolí, uvědomujeme si, že frantíci to nestihli.

Neúspěch posledního dne mě mrzí. Určitě by to šlo protlačit, kdybychom chtěli víc. Zima se dá přežít, pokud zrovna nemrzne a cesta lanovkou není žádná nutnost. Ale aspoň mám motivaci na příště, protože cesta jako Poeme a Lou se musí odpytlit. Není to sice žádná tradiční spárová lahůdka jako klasiky na Envers na které také dojde, ale to, že první délka velmi nápadně připomíná charakter lezení v cestě Nejdelší vandr na Rovišti (jen je dvakrát delší a z mého pohledu ještě hezčí), snad mluví samo za sebe.