ENNSTÁLKY RELOADED

Z hlubin AKAarchivu vyplul na mě dvanáct let starý článek z pera Mistra Plocka (http://aka-praha.eu/node/683), který začíná provokativní otázkou, proč jet radši na Admontský Kalbling „a ne do nedalekých krásných stěn Hochtoru“. Tento jinak brilantní článek má jednu vadu. Popisuje jen nepopiratelné klady lezení na Kalblingu (a blízkého Sparafeldu). O „krásných stěnách Hochtoru“ se však nedozvíme vůbec nic. Pokusme se tuto chybu aspoň trochu napravit.

V pátek 18. srpna ve 13.00 vyrazila z Dejvic (co si budeme povídat, trochu nouzová) výprava ve složení Jéňa, Matěj (ten větší) a … a to je všechno. Směr Gessäuse, neboli Ennstálky. Cíl (aspoň můj) jasný – na severozápadní straně masivu Hochtoru se aspoň trochu ukrýt před vedrem, v sobotu a neděli ve stěnách Rosskupe a Dachlu posekat náročné výstupy, v pondělí dopoledne se zrekreovat na nedalekém Kalblingu a večer slavně dorazit domů.

Chyba hned na začátek. Vyrážet v pátek směr Dolní Dvořiště je prostě masochismus, i kdyby to mělo být v pět ráno. Po třech kolonách a čtyřech a půl hodinách „jízdy“ kupujeme na poslední pumpě ONO bagetu k večeři. Je jasné, že jídlo už nám dneska na Haindlkarhütte nedají. Následuje pohodová hodinka a půl Rakouskem a jsme na parkáči. Slupnem bagety a vzhůru. Na chatu to není naštěstí daleko, i tak ale dorazíme po setmění. Večeři tedy ne, ale pivo, pivo nám nalejou. Ať neplánujem na sucho. Není čas na špekulování. Zítra něco jasnějšího. Rosskuppenkante (pochopitelně na Rosskuppe) za 6+ je taková místní populárka. Ale snad se tam místo najde, když tak zkusíme vedlejší, o chlup náročnější, kousek.

Prý, že jsem nasadil tempo. Je pravda, že kombinace snídaně až od sedmi, dvě a půl hodiny nástup a 500 m lezení mě trochu děsí. Navíc tam fakt nejdem sami. Naštěstí většina se ukáže jako nelezci, co se jdou mučit dál v rozchrastu na „turistický“ Peternpfad. Takže nad nástupem akorát mizí zadek druholezce v koutě. Úvodní travičky jsou jen naše.

Je to prostě klasika, 1925. Chvíli to leze doprava, pak zas doleva, taky trochu nahoru. Kdo nerad zatáčí, má možnost. Jednu čtyřkovou vracečku si nechtěně zkrátíme šestmínuskou v legu, čímž dvojce za námi na chvíli ukážeme záda z větší dálky. A strategicky se dostaneme přímo pod klíčovou Heinriss. Konečně kus opravdu pěknýho lezení. A hned nad ním další. Akorát nám do severozápadní stěny nějak svítí slunce, něco bude špatně. Ještě jednu zatáčku říznem rovně, tentokrát už schválně. A když už to na papíře vypadá, že budem nahoře, čeká ještě „links unter“ pokračování a na něm poslední čtyři dýlky.

Vrchol! Teda severozápadní. Stíny se tak nějak prodloužily, asi horkem. A největší legrace teprve čeká. Od Peternscharte přes Peternschartenkopf, Rosskuppe, Dachl až na Hochtor se táhne dvojkový Dachlgrat. Ať lezete kam lezete, jestli se chcete vrátit zpátky na Haindlkarhütte, aspoň kus tohohle hřebene musíte směrem dolů absolvovat. V rámci sestupu i výstup na hlavní vrchol Rosskuppe. Lezení, šoupání, smekání, klopýtání. Skála, rozchrast, suť, travičky. Abyste se dostali na „turisťárnu“. Takže už jen strmá suť a travičky. Lezení jen někdy. Prostě tak po třech hodinách je člověk zpátky na nástupu, sundá si helmu a za další hodinku, zase za šera, dorazí na chatu. Nevim, nevim, jak to bude s večeří.

„Hallo! Möchten Sie essen?“

„Ja.“

„Zweimal Gulasch?“

„Ja!“

„Und zweimal Bier?“

„Ja!!“

V Alpách nebo v Tatrách, večer se prostě kouká na čelovky na kopci.

No ale co zítra? Ať vás nohy bolí hodně nebo málo, tenhle sestup prostě dvakrát za sebou jít nechcete. A z Dachlu by byl ještě delší. A ten nejlínější kopec tady jsme šli dneska. Varianta Kalbling se přiblížila. Konec konců, už jsem tam kdysi dávno byl.

Ráno jsme sešli k autu, žádný spěch, Kalbling je pohodička. Půl hodinky přejezd, autem až k chatě, od chaty necelá hodina pod stěnu, západní stěna jen něco přes 200 m, lezení spíš lehčí, piánko sestup, no prostě… Nastupujem v poledne.

Co to bude? Jižní hřeben, nejlezenější cesta v Gesäuse ne. Je jižní a navíc už jsem ho lez. Ale kupodivu v ní nikdo není. Herbst-Scholz, oblíbená čtyřka v západní stěně. To by šlo. Aby Matěj neřek, že ho mučim. A jéje, někdo pod tim je. Starší chlapík s paní. Těm to bude trrrvat. Přece je nebudem honit. To můžem dát hned vedle tu Denggführe. Jo, je to psaný za 7-, ale jen kousek. A s hákem jen za 5+. Takže dost řečí.

Sakra, je to nějak do kopce. Ani jsem nepoznal, kde skončila 7- a začla 5. Snad jen, že skončily borháky. Vlastně jen jeden. Vůbec tu to lehčí lezení mají nějaký těžší. A pořádně strmý. A po vlastním nebo starejch skobách. A do západní stěny už zas svítí slunce. Zatraceně dlouhých dvěstěpadesát metrů. Ale už jsme konečně na vrcholu. Hřebene. Teď už jen tři trojkový dýlky jižním hřebenem, to už se nepočítá. Ikdyž teprve tady člověk pozná, co znamená cvakat borháky. A zase nám dlouhé stíny padají na sestup. I odpočinkový den je potřeba si užít až do konce.

Zítra odpočinkový den? Opravdickej? Matěj musí zítra zpátky a okukovat dopoledne místní klettergarten nemá cenu. Jedem rovnou. Citlivým úderem sevřené ruky přesvědčím závoru, že fakt chceme odjet.

Neděle 23.00. Googlemapy vytrvale ukazují před Miličínem temně červenou čáru. Naštěstí zmizí, než k ní dojedem.

Takže jak to je, Hochtor kontra Kalbling? Haindlkarhütte kontra Oberst-Klinke Hütte?

1. Příjezd autem až k chatě Oberst-Klinke Hütte, to se nedá okecat, to se moc nevidí. Bod pro Kalbling. Na druhou stranu slabá hodinka a půl a 550 m převýšení na Haindlkarhütte patří mezi ty pohodovější štreky. Za cestu k Oberst-Klinke Hütte zaplatíte 8 eur. K parkáči Haindlkar dojedete hezky zadarmo po silnici. Ovšem za parkování dáte 6 eur za den a i když přijedete v devět večer, pořád je to jeden den. Další bod pro Kalbling.
2.  Vzdálenost je prakticky stejná. Za 4,5 hodiny jste tu. Jen nesmíte jet v pátek. Plichta.
3. Nástup pod Kalbling je do hodiny po vcelku pohodový turistický cestě. Ta vede až na vrchol, takže sestup toutéž po pěšince v louce. Na kopce kolem Hochtoru se uvádí nástup od 2,5 po 3,5 hodiny a neznamená to, že čím je kopec blíž k chatě, tím je nástup kratší. Poměrně svižnou Peternpfad, z které se dřív nebo později uhne do terénu. Sestup viz v textu. Čím blíž je kopec k chatě, tím je sestup delší, tím delší část Dachlgratu musíte absolvovat. Z Hochtoru celý. Ale vlastně je to takovej normální horskej hnusnej sestup. Vypadá to na bod pro Kalbling.
4. Jištění, to asi záleží cesta od cesty. Rosskupennkante je místní populárka. Ne že by to byla sportovka, ale v podstatě vedle starých skob jsou daný nejty. Dojištění se hodí, ale když si věříte dá se lehká dýlka ulézt na tři – čtyři nejty. Denggführe je taky dost populární, doporučovaná. Ovšem v celý cestě jsem potkal asi stejně borháků jako v posledních třech trojkových dýlkách Jižního hřebene. O štandech nemluvím, ty jsou vrtaný všude. Takže plichta.
5. Od Haindlkarhütte se dá lézt lézt na celou skupinu od Festkogelu, přes Hochtor po Rosskuppe. Stěny Festkogel – Hochtor jsou spíš členitější, lehčí výstupy. Dachl a Rosskuppe mají většinou hezky kompaktní stěny. Výška tak 400 – 600 m. U Kalblingu se prostě leze hlavně na Kalbling (někdo je schopný dojít až na Sparafeld). Výška tak do 300 m, ale jižní a hlavně západní stěna stojí za to. Body si přidělte podle lezeckých preferencí.
6. Chaty? Osazenstvo Haindlkarhütte si nás prostě získalo, byly super. Chata pěkná, strava dobrá. Oberst-Klinke Hütte – čert ví, kdysi jsme tam spali, vařili si na „buzerplace“. Teď se přes den venku u stolů popíjí normálně pivo, ale když jsme se po osmý vraceli k autu, chcíp pes, nikde nikdo, chata zhasnutá, zavřená. Pravda neděle večer. Asi ubytovávají, ale díky tomu dojezdu autem, to tu spíš funguje systémem přijedu – vylezu Kalbling – dám si pivo – odjedu. Já dávám bod Hochtoru.

Hmm. Vypadá to na 3:1 pro Kalbling. Ale až zas pojedu do Gesäuse, podívám se asi radši zase k Hochtoru.