Kreuzkante aneb bonbónek z Totes Gebirge! 

Začátek září, Punťa svítí a podle Meteoblue ještě nějakou dobu svítit bude. Víkend před námi a děti jsou u dědečka. Pes u druhého dědečka! Takže Honzyku, šup šup, hodit matroš do auta, vytisknout topo a tradá směr Dolní Dvořiště a Totes Gebirge. Jak píše Jéňa, v pátek je to cesta pro masochisty, zvlášť kolem Miličína. Nu což, oblíbená burgrárna Chillig v Linci jistí hezký začátek výletu (ano, je to reklama a ani není skrytá!).  Až za tmy tedy kotvíme na parkálu u chaty Almtalerhaus, nedaleko Grünau im Amltal. Místa je tu dost, aut ovšem taky. Trochu se bojím fronty pod cestou, ale utěšuje mě vědomí, že lezec je obecně druh líný a nerad dlouhé nástupy pod stěnu. Cíl je totiž jasný, dlouho slibovaná Kreuzkante!  

Vstáváme za tmy, cosi snídám, ale spíš spím. Čeká nás dvě a půl hodiny stoupání, držíme  se turistické značky vedoucí k Welser Hütte. Cesta je vcelku příjemná, hlavně v první části, kdy se dá spát i za chůze. Nejsme jediní, míjí nás dodávka místního horského vůdce, tak co, svezem se? Čtyři rakouští kluci míří do stěny, dva z nich mají stejný cíl. Kousek jedem spolu, většina stoupání je ale stejně klečí, sutí a rozchrastanou pěšinkou vzhůru. Pod nástupovou rampou jsme první, ale tuším, že ti dva opálení hošani by si nás namazali na chleba. Radši je pouštíme - a jakmile mizí zadek druholezce, vyrážím do boje. První délka není těžká a já navíc lezu pomaleji než Honzyk - nehrozí, že bych kluky dohnala.  

Kreuzkante je krásná cesta. 500 metrů parádního lezení, 14 délek, nejtěžší je za 7-. Mám jí v merku už asi rok, asi intuice, protože žádná jiná mi tak k srdci nepřirostla. Klasa je tu přísná, na tom se ale shodují všichni, kdo o téhle cestě někdy něco napsali, takže nás to moc nepřekvapuje. Délky za 6 opravdu nejsou za 6. Taháme friendy, ale ty neopustí naše sedáky, asi nás mají rádi. V těžkých místech jsou borháky hustěji, v lehčích délkách pádlujeme nahoru, neztrácíme čas. Podle topa je to na tři hodiny lezení, to je (nejen) podle mně unreal. Možná i proto, že štandy jsou tak pohodlné, že se člověk kochá, odpočívá, občas se musí nacpat pod strop převisu, ale občas se i rozvalí v trávě. Srdce požitkáře plesá. Srdce poseroutky má co dělat s nepříjemným dlouhým traversem v deváté délce. Není tu prostor na nudu, každá délka servíruje trochu jiný pokrm – tu kout, tu plotnu, tu převis, tu spáru. Každý si dá, co mu chutná. Opravdu fajn je vědomí, že z desáté délky se dá případně pohodlně utéct traversem k Welser Hütte. Na vzdálené terase se (určitě na sluníčku) válí maličcí turisté, popíjejí (určitě oroseného) radlera, my ale pokračujeme nahoru. Čím výš, tím líp, klíčové jsou poslední délky a byla by vážně škoda toho teď nechat. 

Uaáá, trochu si zařvu, fakt mně už bolí celý člověk. Víc jak pět hodin lezení a jsme nahoře. Gratulace, rozmotat nohy a seběhnout konečně k té hospodě. Ty mrchy nám vypily všechen radler, mají už jen pivko. No co, hlavně, že teče. Na Welser Hütte by bylo super přespat a druhý den pokračovat v místní lezecké bonboniéře. To je ovšem jen pro ty, kdo umí plánovat dopředu a mají smlouvu se sv. Petrem, aby jim zajistil podmínku. My se vracíme do údolí, v autě nás čeká kuskus s hráškem a nějaké ty plány na zítra. Před nedělní spanilou jízdou po Praze, kdy musíme posbírat děti a psy, bychom rádi aspoň nějakou maličkou stěnku, aspoň jen tak pošolíchat, aspoň prstíčkem si sáhnout...